Drazí soudruzi,

jak jsem vám již psala, chodím do čtvrtého ročníku a za rok mi nastane období, kdy se budu rozmýšlet, do kterého půjdu zaměstnání. Ale já jsem se rozhodla již teď, že půjdu na hornictví. Možná, že se Vám bude zdát mé rozhodnutí divné, ale já jsem se tak rozhodla proto, protože vím, že naše republika potřebuje hodně uhlí, a že kdyby nebylo uhlí, nemohli by pracovat v továrnách a jiných podnicích. Proto bych Vás velmi poprosila, kdybyste mi napsali, jak se Vám mé rozhodnutí líbí, a kdybyste napsli pár slov mé mamince, aby mně nebránila jít na hornictví. Víte, ona mne na toto povolání nechce pustit, a tak si myslím, že by byla povolnější, kdybyste jí napsali něco o významu horníka v naší socialistické vlasti.

Se soudružským pozdravem

Věrka Košařová, žákyně IV. ročníku.

Uvítali jsem dopis Věrky Košařové a přejeme jí, aby ji maminka na hornictví, nejčestnější povolání v našm státě, pustila. Pak se Věrka také dostane do Lán, k panu presidentovi Gottwaldovi, který každoročně zve všechny děti, které se přihlásily do hornictví. Ale musíme, my i vy, ještě přesvědčit Věrčinu maminku, která se nemůže rozhodnout.

Napište všichni, napište každý z vás, napište brzy dopisem Věrčině mamince a vysvětlete jí, proč je nutné, aby Věrka na to hornitví šla. Napište Věrčině mamince, jak je práce horníka čestná a důležitá pro každého z nás. Napište jí, že se nemusí bát, že se v dolech Věrce něco stane.

Vaše dopisy pomohou Věrce ke splnění jejího přání a pomohou jí k návštěvě u prvního horníka republiky, pana presidenta. Dopisy posílejte na adresu: redakce MATEŘÍDOUŠKY, Staropramenná 12, PRAHA XVI a nezapomeňte uvést své jméno, adresu, školu, do které chodíte, a kolik je vám let. Na obálku připište PRO VĚRČINU MAMINKU. My jí všechny vaše dopisy pošleme společně. Děkujeme vám jménem Věrčiným a jménem všech dívek a chlapců, kteří republice chtějí pomáhat na nejodpovědnějším místě.

V 5. čísle jsme otiskli dopis pionýrky Věrky, kterou maminka nechce pustit na hornictví. A nyní se nám dostal do rukou dopis, který rovnou posíláme Věrčině mamince. Napsala jej pionýrka, dnes již svazačka-hornická učednice Nedvědová, své dřívější pionýrské skupině.

Milí pionýři,

Píši Vám z internátu v Červeném Hrádku. Je náz zde 270 děvčat-horníků. Pracujeme na dole Koňev, bydlíme v krásných pokojích, máme krásné bílé postele a já bydlím se 6 děvčaty. Máme se rády a jsme jako jeden kolektiv u nás v Pionýru. Také jídla máme, co chceme.

Dostávám za svou práci 1700 Kčs měsíčně. 700 Kčs platíme za jídlo a za šaty, 300 Kčs dostáváme na útratu a 700 Kčs nám ukládají soudruzi pro případ, když budeme něco potřebovat.

Tři týdny už fárám do dolu. Těšila jsem se, ale když jsem po prvé fárala, byla ve mě malá dušička. Byl to divný pocit, uši mi zalehly, ani jsem neslyšela. Ale za pár dní mi to ani nepřišlo.

Když se vracíme ze šichty, pěkně se vykoupáme pod sprchami a najíme se. Pak pracujeme v různých kroužcích. Také se školíme a učíme.

Je nám tu velmi veselo. Fáráme zvesela se zpěvem a také ve volném čase je nám dobře. Někdy přijedou pro nás k dolu svazáci s harmonikou. Jsou ze Stavby mládeže a vyprávějí nám o své práci. Zpíváme s nimi a někdy i tančíme. Jsou to dobří kamarádí.

Často si pionýři, na Vás vzpomínám a vyprávím ve schůzích i na pokoji našim děvčatům, jak jste dobře pracovali v Pionýru a já s Vámi.

Když jsme se dověděla, že se 6 chlapců z našeho pionýrského kolektivu přihlásilo na hroníky, měla jsem velkou radost.

Slibuji vám, pionýři, že naší skupině hanbu neudělám. Náš mistr mě již pochválil za práci a nyní. když budeme zase pracovat na povrchu, říká, že je naší party škoda.

Nechybí mi tu nic, jen bych si přála, abyste také Vy, děvčata, se rozhodly pro horniství.

Ráda bych vás tu přivítala a bylo by naám to ještě veseleji.

Pionýři, všechny Vás zdravím Zdař bůh!

Vaše Antonie Nedvědová, Červený Hrádek-Jirkov, okr. Chomutov.